Vehementní a skálopevná tvrzení o věcech, které s jistotou predikovat nelze, jsou vždycky trochu zvláštní a podezřelá. Málokdy zaznívají s takovou intenzitou a bohorovnou sebejistotou, jako nyní v otázce pirátského vstupu do vlády. Alespoň na mě se v posledním týdnu valila ze všech stran.
Zamyslet se důsledně nad tím, jestli by pro stranu nebyl lepší odchod do opozice, je přitom zcela na místě. Suverénní výklady, že opozice se rovná sebevraždě a vstup do vlády zajistí straně lepší budoucnost, vypovídají ze všeho nejvíc o přáních těch, kdo je pronášejí.
(Psáno ještě před rozhodnutím Pirátského fóra vstoupit do vlády Petra Fialy.)
Ve skutečnosti to opravdu nevíme. Čtyři roky jsou dlouhá doba, stát se může ledacos a po ráně, kterou Piráti utrpěli ve volbách, se nemusí podařit postavit je na nohy ani ve vládě ani v opozici. Nelze ale tvrdit, že v opozici se to podařit nemůže, stejně jako nelze tvrdit, že ve vládě jsou šance na politické přežití a prosperitu strany velké.
Ano, Piráti si vstup do vlády pravděpodobně schválí. Ale existuje i alternativní scénář, který nemusí znít nesmyslně a lze jej podepřít řadou relevantních argumentů.
Jako první věc je třeba uvést, že ta rána, kterou pirátská strana ve volbách obdržela, je skutečně drtivá. Jednak samotným faktem pádu z 22 mandátů na 4, jednak jakousi nespravedlností té věci – jistě, takový je volební zákon, ale tady zafungoval tak, že výsledek neodráží vůli voličů, a to zkrátka mimořádně bolí – a jednak tím, že tahle rána přišla vlastně od spojence a koaličního parťáka.
Pro samotný šok z dopadů kroužkování ale nesmíme zapomínat ani na to, že dost velká rána je už sám fakt, že koalice získala jen asi 15,6 procent hlasů, což zdaleka nenaplnilo její ambice.
Často se teď objevují nejrůznější invektivy, že Piráti působí v povolebním jednání chaoticky, zmateně, nevyzrále. To je ale důsledkem volebního výsledku, upřímně řečeno: já před Piráty spíše smekám, že vůbec stojí na nohou a jednání se jim v jakés takés příčetnosti podařilo konstruktivně dotáhnout do rozhodně ne nepřijatelného či nekvalitního výsledku. Po takové ráně, jakou obdrželi ve volbách, by se lecjaká jiná, zavedenější a ostřílenější strana dle mého názoru úplně rozložila. Že se to Pirátům nestalo, je naopak důkazem jejich poměrně velké vnitřní síly.
Zároveň to pořád neznamená, že vyjednaný výsledek vládního uspořádání představuje lepší cestu. Fascinující mimo jiné je, že Pirátům to zčásti vehementně radí lidé, kteří se vysmívali před pár lety sociálním demokratům za stejné rozhodnutí obhajované stejným argumentem: ve vládě budeme vidět. Daleko logičtější je dnes přitom argument, že pokud se Piráti jako sociální demokraté zachovají, tak jako sociální demokraté také dopadnou.
Babiš, nebabiš, v principu je to totiž opravdu stejné. Malá liberální strana v silné konzervativní koalici, která má ve sněmovně většinu i bez ní. A stejně jako si ČSSD těžko mohla jako levicová strana uchovat důvěryhodnou identitu ve vládě s miliardářem a oligarchou, můžou si ji Piráti, kteří se zrodili z protikorupčního a reformního étosu, těžko uchovat ve vládě s ODS, reprezentovanou kupříkladu Pavlem Blažkem.
Sociální demokraté v důsledku nedoplatili na to, že by si jejich ministři nějak extrémně špatně vedli na svých ministerstvech. Ani Piráty nezachrání, když budou jejich ministři dělat dobře svou práci na zahraničí, ministerstvu pro místní rozvoj a na legislativě. Důležitý bude hlavně celkový dojem z pravicově-konzervativní vlády, která rozhodně nemá nakročeno k tomu, aby představovala nějaký zásadní zvrat ve stylu a způsobech, jakými si u nás politika dělala a dělá.
Právě toto ale Piráti pro své voliče představovali. Víc než práci schopného legislativce či sympatického reprezentanta země slibovali přece to, že oni budou politiku dělat jinak. To, že se tomu leckdo dnes vysmívá nebo nad tím nechápavě kroutí hlavou, jako nad stranickým referendem o vstupu do vlády nebo nad pirátským fórem, je opravdu zásadní nepochopení toho, čím Piráti jsou.
Mnohým z nás bylo na Ivanu Bartošovi nejsympatičtější právě to, že se nebál trvat na tom, že politika se musí změnit a že některá nepsaná pravidla je třeba přepsat. Třeba když říkal, že je nezdravé, když si strany navzájem nemluví do personálních nominací, protože nelze jít do vlády s někým nedůvěryhodným a umýt si nad tím ruce s tím, že je to odpovědnost koaličního partnera. Nyní, vybaven slabým mandátem z voleb, už bohužel říká pravý opak a mluví stejně jako politici tradičních stran.
Opět se nabízí otázka: toto tedy pirátským voličům vadit nebude? Odmítnutí vstupu do vlády by nepochopili, ale toto pochopí? Budou srozuměni s tím, že Pirát Bartoš sedí na vládě vedle Pavla Blažka a tváří se, že vše je v naprostém pořádku? A stejné je to kupříkladu s kauzou kumulování funkcí nebo právě s věčnou kritikou otevřeného pirátského fóra. Někdo možná vnímá všechny tyto věci tak, že se jich Piráti holt vzdávají či musí vzdávat v procesu svého politického dospívání. Nejsem si ale jistý, jestli voliči budou smířeni s tím, že Piráti dospějí proměnou v ty, na které jsme je měli pustit.
Nebyla by přece jen větší šance voličům srozumitelně vysvětlit, že Pirátská strana vznikla na když ne revolučním, tak opravdu silně reformním étosu a pirátská vlajka nad touto vládou zkrátka zavlát nemůže? Protože s takto slabým mandátem strana žádnou opravdovou změnu politiky neprosadí a přesně to bylo podstatou pirátské DNA.
Stáhnout se do opozice, stabilizovat situaci ve straně, neopakovat chybu s koalicí a překroužkováním, čtyři roky tvrdě a postupně pracovat na obnovení důvěryhodnosti, čitelnosti a srozumitelnosti pro liberální a reformně naladěné voliče, nechat vyrůst nové osobnosti – a pak uspět nepoměrně více než dnes a vybaveni mnohem větší silou, než jsou 4 mandáty, se pokusit o to, co slibují od začátku – to není varianta, nad kterou by se dalo mávnout rukou jako nad zjevným nesmyslem.
Pokud to někdo dělá, prozrazuje opravdu spíš na sebe, do jaké míry je smířen s podobou české politiky a jak hlubokou či spíše plytkou změnu od Pirátů očekával. Ne nadarmo zní silné výzvy ke vstupu do vlády a vyhrožování sebevražedným dopadem opozice převážně od konzervativnější části politiků a ostřílených komentátorů, kteří na větší proměnu už nevěří, nebo ji nikdy nechtěli. Nebo se prostě příliš upnuli na představu pětikoalice, která vítězně udolala Andreje Babiše. To bylo samozřejmě fajn, ale příští volby to Pirátům nevyhraje a jejich představu fungování české politiky to taky neprosadí.
Podobně účelově pak působí argument, že v opozici se Piráti vedle ANO a SPD úplně ztratí. A v koalici se vedle konzervativních, paternalistických strejdů neztratí? Možná daleko snáze. Už dnes je to vidět na tom, jak se k Pirátům chová třeba strejda Gazdík – a je to právě on, kdo za Starosty usedne ve vládě, zatímco mnohem sympatičtěji a moderněji smýšlející a jednající Jan Farský zůstal mimo hru. Z toho je vidět, že i Starostové budou mít nakonec blíž ke koalici SPOLU než k Pirátům.
Naopak vedle ANO a SPD mohou přece Piráti silně těžit z toho, že by se stali jedinou demokratickou opozicí. Sociální demokraty a Zelené asi minimálně nějakou dobu z mimosněmovních vod moc slyšet nebude a představa, že z nové vlády budou všichni demokraticky smýšlející voliči nadšeni, je naivní. Obnovit ducha strany, který přináší naději na novou a jinou politiku, který nechce demokracii ohrožovat, ale vylepšovat a dělá to s drzostí, pracovitostí a kreativitou Pirátům vlastní, naopak vypadá jako docela dobrý plán.
Pokud to Piráti neudělají, riskují naopak, že přijdou o to, z čeho doposud těžili. Byla to strany zaměřená na mladé, strana moderní, strana slibující změnu. Vstup do vlády může znamenat, že splynou se strejcovskou koalicí a mezi mladými jim může vyrůst nová konkurence. Ve vládě nové voliče nezískají a staré můžou ztratit. Čtyři roky jsou dlouhá doba a někdo atraktivní se může objevit, nějaký nový třicetiletý Ivan Bartoš už jistě někde něco vymýšlí. A konzervativní vláda mu může hodně nahrávat. Motivace ke vstupu k Pirátům, kteří v takové vládě sedí, u něj asi moc silná nebude.
Vím, že na sítích se to teď hemží výroky typu: já jsem vás nevolila, abyste odmítli makat ve vládě. Jenže stejně logické se brzy může ukázat, když si část voličů postupně řekne: já jsem je nevolil, aby seděli v konzervativní vládě s politiky s pochybnou minulostí a byli tam nejslabší a tak trochu do počtu. Čas v tomto případě mluví spíš pro opozici. Účast ve vládě se naopak bude vysvětlovat čím dál hůř.
Co v debatě sestávající z paternalistických a rádobykonstruktivních rad Pirátům úplně chybí, je analýza voličského chování. Debata se zužuje na to, jak by si Piráti měli nejlépe udržet ty, kdo je ve volbách volili. Ale to přece nestačí, strana potřebuje růst, musí mít tuto ambici.
Podle průzkumů celá koalice PirSTAN ztratila velký počet hlasů těch, kdo přešli ke koalici SPOLU. Opravdu tyto hlasy získají Piráti zpět nejlépe tím, že půjdou do vlády s koalicí SPOLU? Nebo by bylo lepší těmto voličům říct, že přejít ke SPOLU jen proto, že zde cítili větší šanci porazit Andreje Babiše, může znamenat, že dali hlas obsahově ne úplně dobré politice, ke které Piráti nabízejí demokratickou alternativu?
Další podstatná část voličů k volbám buď nešla, nebo přeběhla k radikálněji protiestablishmentové Přísaze. Získat tyto voliče zpět účastí ve vládě už nevypadá vůbec logicky.
Celkově by opozice pro Piráty byla šancí dobře reflektovat výsledek voleb, poučit se a pokračovat. Ve vládě to bude těžší, logicky na to nebude čas. Už dnes působí Piráti trochu zoufale, když se snaží udržet zdání, že se nic až tak strašného nestalo, jednáme a pracujeme dál podle plánu. Jenže ono se stalo. A pokusit se to bez reflexe a vyvození důsledků překonat prací ve vládě je hodně riskantní.
Spolupráce se Starosty byla chyba. Dnes se to ovšem snadno říká, v době svého zrodu měla ta koalice logiku a teprve v průběhu času a po změně volebního zákona se ukázalo, že to byl pro Piráty krok vedle.
A co je horší – konkrétní nastavení té koaliční spolupráce bylo chybné, podcenění rizika kroužkování mluví za vše. A není pravda, že to nikdo nemohl tušit a nikdo to neříkal.
To jsou věci, za které by vedení strany mělo nést zásadní odpovědnost. Poslední věc, jakkoli je trochu krutá a je nepříjemné si ji přiznat, je skutečnost, že za špatný výsledek koalice PirSTAN opravdu do značné míry může Ivan Bartoš. Od Petra Gazdíka je samozřejmě zcela neférové a nevkusné, když to v této situaci a po starostenském kroužkovacím masakru na Ivana Bartoše vytahuje, ale věcně má pravdu. Nejlépe to odhadl už několik měsíců před volbami Marek Benda, když řekl, že volby nakonec vyhraje koalice SPOLU, protože v závěru se budou lidé rozhodovat podle toho, kdo má být premiér, a v souboji Andreje Babiše s Ivanem Bartošem nakonec usoudí, že nejlepší bude Petr Fiala. A to se přesně stalo.
Přiznat to ale není žádný hejt na Ivana Bartoše. Je to daleko více konstatování toho, že společnost zkrátka zatím není na premiéra typu Ivana Bartoše připravená. Chce to čas, jednou možná dredatý potetovaný dýdžej v premiérském křesle usedne, ale v roce 2021 na to prostě ještě bylo brzo. Avšak i od toho se měla odvíjet volební strategie, toto mělo vedení Pirátů předpokládat a kampaň tomu přizpůsobit. To se bohužel nestalo a podobně jako za špatně vyjednanou koalici by za to někdo měl nést odpovědnost. A samozřejmě jako za celou marketingově vyloženě špatnou kampaň.
Navíc Ivan Bartoš k celkovému výsledku opravdu nepřispěl ani svými výkony v debatách, ani celkovým stylem vedení kampaně. Když byl u nás v malém moravském městečku, hlavní sdělení na jeho meetingu s voliči byla dvě: ODS už je v pohodě a Hlavní je porazit Babiše. Inu, voliči se podle toho zachovali a volili koalici SPOLU.
Je smutné sledovat, jaká se okolo Ivana Bartoše teď vytvořila atmosféra nedotknutelnosti. Jako by jeho případná rezignace měla znamenat konec Pirátů. Jestli je něco projevem nezralosti, tak právě toto. A znovu, odejít po drastické volební prohře do opozice, najít nového lídra a dát mu čas, aby se vyprofiloval – to opět dává dobrou logiku. Lidé schopní vést Piráty ve straně určitě jsou. A pokud někdo říká, že je nevidí, nic to neznamená. Pavla Bělobrádka jsme v okamžiku jeho zvolení předsedou lidovců taky prakticky neznali a podobných příkladů by se našlo víc.
Sám Ivan Bartoš vždycky sympaticky razil koncept no leaders. Při přechodu do opozice by měl jedinečnou šanci potlačit ego a prokázat, že tento princip opravdu ctí a že i v tomto jsou Piráti jiní. Pustit před sebe někoho jiného, ale neprásknout dveřmi, akceptovat nový směr strany a opoziční práci ve sněmovně, nového lídra podporovat, společně pracovat na oživení strany a do příštích voleb jít třeba jako pražský nebo středočeský lídr a kandidát na ministra. Prakticky nepochybuji o tom, že Ivan Bartoš má mravní sílu na to, aby toto zvládl.
Piráti v letošních volbách doplatili zejména na to, že ztratili svou identitu. Nejlépe to symbolizuje právě příklad jejich lídra, na kterém se ukázalo, že nemůžete chtít zároveň dělat avantgardu a skákat do generálského sedla.
A proč by tedy byla lepší opozice? Piráti mají v české politice pořád smysl hlavně jako avantgarda. Avantgarda, která jednou bude určovat hlavní proud. To se ale nestane s počtem čtyř mandátů a tří vybojovaných ministerstev, v koalici, která se obejde bez jejich hlasů a kde tvoří naprostou menšinu – a to jak názorovou, tak z hlediska politického stylu. Daleko logičtěji zní plán avantgardní role se nevzdávat, nabízet alternativu, růst, připravovat se, poučit se z volebního masakru a počkat si na opravdovou příležitost uskutečnit to, co je fundamentem pirátské strany – a to je opravdu hluboká proměna české politiky k lepšímu.
