To podstatné pro budoucnost se odehrává povětšinou mimo záři reflektorů a na okraji dění. Nejinak je tomu i v politice, byť se v ní každodenní dění tváří ještě o něco důležitěji jako ten pravý nositel příští podoby světa.
Politický čas ale běží, konzervativní pravice svou šanci dostává teď, stejně jako nositelé generačního étosu Piráti; Andrej Babiš už se na výsluní plné exekutivní moci nikdy nevrátí – a kdo tedy přijde potom? Může to být nový a horší populista. Ale svoje by mohla říct i demokratická levice, jakkoli se nyní propadla až na okraj vlastního okraje.
A nemusí nikam spěchat, respektive nemá kam spěchat. Politický čas je pomalejší, než to v záplavě běžných sporů, událostí a šarvátek vypadá. Připomeňme si, že Ivan Bartoš spoluzakládal Piráty v roce 2009, do sněmovny je přivedl v roce 2017 a do vlády v roce 2021, tedy po dvanácti letech poměrně tvrdé práce. Petr Fiala se zdecimované ODS ujal v roce 2014 a po sedmi letech vytrvalé práce a dobré politické strategie jí vrátil premiérský post. Česká levice v tomto stojí dnes úplně na začátku. Před posledním sjezdem ČSSD se to v rozhovorech s kandidáty hemžilo přísliby, co vše udělají neprodleně, bezodkladně a okamžitě, skutečnost je ovšem taková, že pokud má přijít opravdový úspěch, bavíme se nejspíš nejdřív o volbách v roce 2029. Mezitím mohou přijít maximálně dílčí a drobnější povzbudivé kroky.
Otázkou samozřejmě je, jestli se na oživení a posílení české levice ještě vůbec může podílet nejstarší česká strana. Pohled na nové vedení by k tomu mohl dávat mírnou naději, chvíle poslechu stranického sjezdu spíše silnou beznaděj.
Proměna by musela být opravdu radikální, opravdu nestačí vystřídat předsedu za sympaťáka a obklopit ho několika slibnějšími lidmi. Možná by nebylo špatné začít rovnou změnou názvu, opuštěním poškozené zkratky ČSSD, přetřením paroubkovské oranžové, zahozením loga. Jistě, jsou to jen vnější symboly, ale levice potřebuje mimo jiné i zcela novou kulturu.
Rozhodně si sociální demokraté nemůžou myslet, že to dokážou sami. Zde už je naděje větší, protože z prvních signálů to vypadá, že si to nové vedení uvědomuje a s ostatními silami na levici jedná.
Jakkoli se to teď možná nezdá, výhodou je, že pro obnovení české levice dnes jsou a pravděpodobně v nejbližších časech budou v podstatě ideální podmínky. Pokud se někomu má podařit začít s obratem, postupně růst a stále silněji vracet levicová témata a recepty do veřejného prostoru, je pro start takřka ideální chvíle. Vládne konzervativní pravice, silná a poměrně dobře konsolidovaná. Proti ní stojí hnutí miliardáře, které se po volbách nečekaně rychle zorganizovalo k důsledné a silné opoziční práci; dost možná je už nikdy neopustí jeho starší voliči z řad seniorů, ale nové voliče z řad nastupujících generací dokáže oslovit jen velice těžko. Spíš určitě ne. Tyto dvě síly, které se ovšem v obou případech zcela míjí s ideály sociálně spravedlivé a o rovnost šancí usilující společnosti, by si měly vynutit konsolidaci třetí, levicově demokratické síly. Motivací k tomu bude dost.
Snad nikde jinde to není tak zřetelné jako v debatě o hospodaření státu. Stávající vláda i stávající opozice se zcela odmítají bavit o příjmové stránce rozpočtu, přičemž český stát vybírá ve srovnání s jinými evropskými zeměmi výrazně méně – po zrušení superhrubé mzdy asi 33 procent HDP, průměr EU je přes 40 procent. Alternativou jsou v jednom případě škrty, ve druhém dluhy.
K tomu připočtěme nespravedlivé rozložení daňové zátěže a je jasné, že levice musí začít silně hrát svá nejvlastnější témata. Musí mít odvahu stát proti populismu, včetně toho pravicového, a proti mocným ekonomickým hráčům.
Pokud chce demokratická levice uspět, musí se také stát symbolem progrese. Nezapomeňme, že už nyní potřebuje symbolicky cílit především na reformně naladěné voliče roku 2029. V tomto ohledu je i současné vedení ČSSD pořád až příliš parta strejců. Projde snad Tomáš Petříček a jistou naději dává přítomnost Daniely Ostré. Pokud se ta stane příští lídryní sociálních demokratů, je zde jistá šance. Mladistvější a radikálnější proudy by mohly ke společnému diskusnímu stolu přinést Zelení a další menší politické síly. To už by výsledek mohl být zajímavý.
Pokud je ovšem ČSSD na toto připravena a podobný přerod během příštích let zvládne. Zatím nevypadá, že by si uvědomovala, jak moc velká proměna je potřebná. Dobře je to vidět na přístupu k letošním komunálním volbám, kde už se malují první přísliby nadějných zítřků. ČSSD by v nich však ze všeho nejvíc potřebovala snad až na výjimečná místa zažít další drtivou prohru. Jen to může postupně vyhnat strejce i z krajských, okresních a obecních pozic a dát i zde naději na obrat. Pokud ve svých pozicích zůstanou, budou skutečně radikální proměnu strany a její propojení s mladými reformními politickými silami nadále blokovat. Raději budou dál hnít v různých velkých koalicích a letitých a ve své podstatě konzervativních partách.
Těžký, ale intelektuálně zajímavý úkol čeká levici v debatě s českou veřejností. Její nezanedbatelná část má totiž ve své podstatě levicové postoje, ale následkem přetrvávájícího posttotalitního traumatu se stále štítí sebe s levicí spojovat. Zažilo se, že co je pravicové nebo maximálně středové, je demokratické, zatímco vše levicové směřuje k totalitě. Vše individualistické směřuje k úspěchu a rozvoji společnosti, vše komunitní je podezřelé. Levice by se měla daleko víc a hlouběji odkazovat k české levicové tradici. K Masarykovi, k Čapkovi, k Horákové. A k levicovému disentu.
Pokud Václav Havel na začátku roku 1990 řekl, že se novým levicovým silám dříve či později podaří vrátit smysl i nespravedlivě zkompromitovanému slovu socialismus, zdá se zatím, že se mýlil. Po 32 letech se zatím nepodařilo zbavit toxicity ani samotné slovo levice. A to ani mezi lidmi, kteří nechtějí jít cestou SPOLU ani cestou ANO.
Mladá generace už to ale vidí jinak. Proto je teď ta pravá chvíle začít se skutečným obratem. Je zde mnoho okolností, světových i domácích, které vytvářejí takřka ideální podmínky, aby se obnovení skutečně silné demokratické levice při vynaložení velkého úsilí a při značné vytvrvalosti během příštích let podařilo. A zároveň vytvářejí velká rizika pro to, co bude následovat, pokud se to nepodaří. O to větší je odpovědnost těch, kteří si toto úsilí na sebe berou. Zároveň je čeká dobrodružná, zajímavá a smysluplná cesta, která rozhodně není bez šancí na úspěch.
